Západočeským regionem za 17 hodin

MYŠLENKA REGIONU

Myšlenka uspořádat cyklistickou dálkovou jízdu napříč Západočeským krajem se zrodila počátkem 80. let minulého století. Sportovní veřejnost byla v té době příznivě nakloněna podobným extrémním akcím. Bylo velmi moderní dokázat sobě, ale i svému okolí, co dokáže pravidelný trénink, píle, vytrvalost a odhodlání. A všichni se také předháněli v počtu dosažených titulů jako byl například Železný muž, Vytrvalec 1. a 2. stupně, plnil se také odznak Pinquina ( 2 km plavání, 10 km silničního běhu, 50 km běhu na lyžích, 100 km pochodu a 200 km na kole – to vše v průběhu 365 dnů), jezdily se čtyřiadvacetihodinovky jednotlivců i dvojic a podobně. A mně tenkrát při pohledu na mapu Západočeského kraje napadlo zkusit postupně projet všechna jeho okresní města. Protože v té době ještě nebyly komputery, pečlivě jsem v autoatlase spočítal kilometry a vyšlo mně magické číslo 340. A taková dávka kilometrů, pokud si vzpomínám, se ještě, snad kromě ojedinělých čtyřiadvacetihodinovek, nejezdila.

S tímto nápadem jsem se svěřil svým cyklistickým kamarádům, které tato idea nejprve nadchla, ale když se dozvěděli to závratné číslo, opět ochladli. Nezbývalo mně nic jiného, než to vyzkoušet sám na sobě. Věděl jsem, že pokud pojedu průměrnou cestovní rychlostí 20 km/h musím to za světla, to je za 17 hodin stihnout. Ke startu jsem proto zvolil období s nejdelšími dny - konec školního roku – začátek prázdnin. 5. července 1983 jsem se tedy v pět hodin ráno vydal na svoji sólo jízdu. Ráno bylo sice chladné, zato pak se rozpoutalo pravé letní vedro s teplotami nad 30 stupňů. To mě přinutilo se cestou 2x vykoupat v rybníce. Hodně času jsem také ztratil obědem a neustálým kupováním nápojů. Absence komputeru mně pak neumožnila sledovat průměrnou rychlost a ujeté kilometry, což se mi v závěru etapy stalo osudným. V Losiné u Plzně jsem pak podlehl únavě, vedru a touze po pořádném jídle a chuti na studené pivo. Místo abych pokračoval do Rokycan jsem to obrátil nejkratší cestou k domovu. Třístovka sice padla, ale původně plánovaný okruh se neuzavřel. Důležité ovšem bylo zjištění, že absolvování této trasy je reálné, ale pokud možno ve skupině nebo alespoň ve dvojici. Celou věc jsem tedy pečlivě zvážil a připravil a v roce 1985 jsem vyhlásil 1. ročník cyklistické dálkové jízdy Západočeským krajem za 17 hodin. Protože jsem předpokládal, že o samotnou „340“ nebude zas až tak velký zájem, rozšířil jsem nabídku tras o další 4 etapy v rozpětí od 85 do 290 kilometrů. Kontroly byly zajištěny v osobních pokladnách na nádražích ČSD. O první ročník byl překvapivě zájem i mezi sportovními lékaři. Výzkum extrémní zátěže prováděl MUDr. O. Macharáček z interního oddělení Vojenské nemocnice v Plzni a MUDr. J. Novák z výzkumného ústavu tělesné výchovy Univerzity Karlovy v Praze. Po dojezdu etapy předložili velmi zajímavé výsledky svého pozorování u vybraných dobrovolníků.

Pro zpestření tras byla od roku 1988 přidána vždy jedna horská etapa na význačný vrchol. Postupně jsme vystřídali Pancíř, Svatobor, Klínovec, Čechov, Javorník, Plešivec, Churáňovský vrch, Blatenský vrch, Výhledy společně s Vavřinečkem a Korábem, Mařský vrch, Dyleň, Libín, Olověný vrch, Jarník, Stříbrník a v roce 2004 dokonce německý Eckstein. Některé tyto etapy byly svoji délkou a hlavně převýšením srovnatelné s „třistačtyřicítkou“.

Od roku 1995 se nabídka rozšířila i o trasu na horských kolech v okolí Plzně.

V roce 1994 dostala akce nový název: Západočeským REGIONem za 17 hodin. Ten už ale ani dnes není aktuální, protože vlastně obsahuje dva nové kraje: Plzeňský a Karlovarský. U názvu REGION už ale pro jednoduchost a hlavně dvacetiletou tradici zůstaneme.

Postupem času se také jednotliví účastníci nejdelší etapy rozdělili do tří skupin. Jedni preferují klasický okruh z Plzně do Karlových Varů, Sokolova, Chebu, Tachova, Domažlic, Klatov, Rokycan a Plzně, druzí raději začínají v obráceném pořadí. Nevýhodou první varianty jsou tři po sobě jdoucí kruté kopce v samotném závěru mezi Přešticemi a Rokycany. Výhodou je naopak možnost zkrátit při nepříznivém počasí nebo fyzické indispozici trasu a vrátit se například už z Tachova, Domažlic, Klatov, nebo jako já kdysi z Losiné, přímo do Plzně a vypustit Rokycany. Třetí skupina startuje ze svého bydliště a napojí se na trasu a zase se vrátí domů (například skupina cyklistů z Kraslic). Někteří naopak z místa svého bydliště přijedou velkou oklikou do Plzně po speciální trase tak, aby najeli potřebných 340 kilometrů (například cyklisté z Blatné nebo Havlíčkova Brodu) a získali tak hrdý titul Cyklista fanatik.

V každém případě ať už pojedete jakýmkoliv směrem, pořadatelé vám přejí šťastnou cestu a dobrý vítr. Těch 340 – 350 kilometrů (podle znalosti místních poměrů) za vás stejně nikdo jiný neodšlape.

Jirka Štekl